Ilustrační foto

Dream Come True - Udinese & Liverpool

02.09.2011, 09:00 – Filip SedlákProfil na Twitteru

Na stránkách ARSENALsite.cz jste nedávno mohli číst dva články s názvem Emirates Cup 2011 - Dream Come True, které popisovaly můj splněný sen v podobě návstěvy severu Londýna. To ovšem byla teprve první polovina mého velkého zážitku, jelikož jsem během srpna stihl navštívit ještě předkolo Ligy mistrů proti Udinese a utkání Premier League s Liverpoolem.

O celé mé výpravě do Anglie jste na začátku srpna mohli číst v článku Emirates Cup 2011 - Dream Come True - Day 1, na který navazovalo o několik dní později pokračování s názvem Emirates Cup 2011 - Dream Come True - Day 2.

Po skončení letošního Emirates Cupu jsem měl před sebou ještě přes 3 týdny pobytu v britské metropoli. Ihned jsem začal vyhledávat další fotbalová utkání, na která bych mohl zamířit, protože jsem chtěl této příležitosti maximálně využít. Před dalšími dvěma zápasy Arsenalu, o kterých se dočtete níže, jsem tak stihl zhlédnout i jiné londýnské stadiony. 

Fulham v Aston Villa 

Prvním duelem, který jsem si rezervoval, bylo přátelské utkání konané ve Wembley mezi Anglií a Holandskem. To ale bylo kvůli městským nepokojům zrušeno, což mě dlouhou dobu mrzelo. FA mi peníze za vstupenku (35 liber) vrátila zpět na účet asi za 14 dní.

Nečekal jsem ani chvilku a již jsem vyhlížel první kolo Premier League a s ním duely konané v Londýně. Ihned po zhlédnutí seznamu utkání mne zaujal zápas Fulham - Aston Villa a bylo rozhodnuto. Večer jsem se registroval na oficiálních stránkách Fulhamu, kde jsem si pomocí online rezervace zajistil jednu vstupenku v hodnotě 23 liber a před utkáním v sobotu 13. srpna jsem si ji pohodlně vyzvedl na Craven Cottage. Atmosféra na tomto utkání byla skutečně fantastická a velkou zásluhu na tom měli fanoušci „Villans“, kteří dorazili v hojném počtu. 


Arsenal v Udinese 

Nyní ale zpět k Arsenalu. První ligový duel na hřisti Newcastlu jsem sledoval po skočení zápasu Fulham - Aston Villa v jednom londýnském baru, kde část návstěvníků byla zaujata do Premier League a další část zase do rugby. Po remízovém výsledku 0:0 a hodně mrzutém výkonu jsem byl rád, že myšlenku cestovat do Newcastlu jsem nezrealizoval. 

Při cestě z baru domů jsem přemýšlel, co budu následující den vůbec dělat a po krátkém váhání byla volba jasná - pojedu na Emirates Stadium pro vstupenku na Udinese. A to se taky stalo - v neděli před obědem jsem se klidným tempem vydal na metro, po cestě se zastavil na kávu a malou svačinu a ke stánku Arsenalu jsem dorazil okolo 12:30. Pohled na moderní stadion již na mne neměl takový vliv jako při Emirates Cupu, jelikož jsem zde strávil témeř celý víkend. 


Okolo stadionu bylo prázdno, jen u Armoury Shopu se pohybovalo pár přiznivců Arsenalu. Já, jelikož jsem nikam nespěchal, jsem se opět podíval dovnitř na spousty krásných suvenýrů Arsenalu a následovně jsem zamířil k Box Office na druhé straně stadionu, kde jsem si za 35 liber zakoupil vstupenku. U Emirates Stadium jsem ten den strávil ještě asi dvě hodiny, a večer jsem jel již poněkolikáté utratit nějaké libry na Oxford Street. 

V den zápasu jsem samozřejmě musel do práce jako každý všední den a vedoucího jsem musel požádat, zda mohu skončit o hodinu dříve, tedy v 17:00, a ten mi vyhověl. Hlavním důvodem bylo to, že jsem zrovna ten týden pracoval hodně daleko od Emirates Stadium a cesta metrem zabere hodně času.

Na utkání 4. předkola Ligy mistrů proti Udinese jsem tedy jel rovnou z práce a na metro z Hammersmith Station jsem nasedl asi tři hodiny před výkopem. Po hodině jízdy a dvou přestupech jsem vystoupil na Holloway Road (zastávka před Arsenal Station), jelikož z této stanice jsem to měl ke vstupnímu sektoru P mnohem blíže. 

Po cestě k Emirates Stadium jsem si ještě koupil večeři v McDonaldu, kterou jsem si poté vychutnával na tribuně při pohledu na rozcvičující se hráče obou týmů. Ochozy se začaly pomalu zaplňovat, ovšem během zápasů bylo k vidění spoustu volných míst. 

Atmosféra byla opět výborná, avšak na utkání Emirates Cupu proti New Yorku Red Bulls to zdaleka nemělo. Fotbal ze strany Arsenalu se mi zezačátku líbil, čemuž přispěl také rychlý gól Thea Walcotta, který svou branku se svými spoluhráči oslavil jen pár metrů ode mě [viz. video 04:37] . Postupně se ale tempo utkání snížilo a druhý poločas již nebyl tak pohledný a výsledek 1:0 z domácího hřiště byl do odvety opravdu slabý.

Po skončení jsem opět vyčkával, až se tribuny vyprázdní, a vychutnával si pohled na krásný stadion. Hrací plochu ihned po závěrečném hvizdu rozhodčího vzali do péče zaměstnanci severolondýnského klubu, kteří po každém zápase trávník sekají a dopřávají mu tu nejlepší péči. 

Při odchodu do útrob stadionu jsem věřil, že není potřeba se loučit, protože jsem věřil, že se zde před odjezdem domů ještě podívám. Neustále jsem měl před očima druhé kolo Premier League, ve kterém Arsenal hostil Liverpool a já měl v plánu získat vstupenky na toto utkání za každou cenu (!!!).


Arsenal v Liverpool

A to za každou cenu doslova. V sobotu 20. srpna jsem k Emirates Stadium dorazil asi tři hodiny před výkopem a ihned jsem se vydal k okénku, kde se prodávaly vstupenky. Nikde žádná řada, nikde žádné zástupy fanoušky, všichni si drželi od Box Office značný odstup. Vypadalo to, že lístky na šlágr kola jsou skutečně vyprodané, ovšem nikde žádný nápis „SOLD OUT“ (vyprodáno). 

Bez váhání jsem se vydal k okénku optat se na dostupnost vstupenek. Pracovník u přepážky na mě vyrazil větou - „We have last ten tickets for 169 pounds (!!!) to Club Level. Very, very expensive, sorry.“ Ihned mi došlo, proč už nikdo o lístky nejeví zájem, protože cena byla opravdu vysoká.

Já musel s odpovědí nějakou dobu váhat, protože se jednalo o skutečně velkou sumu. Po několika minutách přepočítávání a rozhodování jsem odpověděl - „OK. I want one ticket. Arsenal is my life.“ Muž prodávající vstupenky se jen pousmál a s radostí si ode mě převzal platební kartu. 

Dva pracovníci ochranky, kteří se starali o bezpečnost před stadionem mne celou dobu viděli, jak se rozhoduji a váhám s nákupem a při přebírání vstupenky jen kroutili hlavou a taktéž se museli smát. Podle jejich slov by nikdy tak velké peníze za 90 minut fotbalu nedali. 

Mě ale utracené peníze nemrzeli ani trošku, jelikož jsem v ruce držel vstupenku na velký zápas Arsenal proti Liverpoolu a do startu zápasu zbývaly necelé tři hodiny. Do té doby jsem kroužil kolem stadionu, užíval si atmosféru a poslední víkend v Londýně. 

Jelikož jsem byl vlastníkem vstupenky do sekce Club Level, kam měli přístup fanoušci právě jen s tímto lístek, vyrazil jsem do útrob Emirates Stadium asi hodinu před zápasem, protože jsem věděl, že mne čeká něco nového. Na první pohled šlo poznat, že se zde neschází obyčejní fanoušci jako ve spodních sektorech, ale spíše ti, kteří si to můžou skutečně dovolit. To mě na tom ale docela mrzelo, protože atmosféra mezi různými manažery v oblecích určitě nebude taková jako mezi skalními diváky - a to se také později potvrdilo.

Já si ale bohužel místo vybírat nemohl, proto jsem byl rád, že vůbec při takovém zápase mohu být (kdo by nebyl za 169 liber). V celé sekci Club Level je na zemi červený koberec, okolo spoustu restaurací a míst k posezení včetně výhledu na hrací plochu přes velká okna. V jednom z baru jsem si zakoupil něco k pití a vyrazil jsem na své místo na tribuně. 

Po dobu dvaceti minut jsem pozoroval rozcvičující se hráče obou anglických celků a velký dojem na mě udělali především fanoušci Liverpoolu, kteří svůj tým povzbuzovali již několik minut před výkopem. Poté přišel na řadu nástup obou mužstev za velkého aplausu, znělka Premier League a vše mohlo začít.  

Výkon „Kanonýrů“ netřeba rozebírat, protože konečný výsledek hovořil jasně. Arsenal určitě nebyl lepším týmem a šancí na vstřelení branky si opravdu příliš nevypracoval. Atmosféra na tribunách byla výborná, ovšem všechny chorály vycházely ze spodních tribun. Jak jsem již zmínil, v sekci Club Level obyčejné poctivé fanoušky budete jen těžko hledat. Nejlepší atmosféra ze všech utkání byla ale ta proti New Yorku Red Bulls, to mi nikdo nevezme. 

S blížícím se koncem zápasu se začaly tribuny vyprazdňovat a diváci opouštěli Emirates Stadium s nepříliš pozitivní náladou. Zážitek to byl pro mě ovšem opět nepopsatelný, jelikož být u takového utkání dvou velkoklubů je přáním každého fanouška. Po závěrečném hvizdu jsem se naposled z tribun porozhlédl po krásném, moderním stadionu, jenž patří Arsenalu, a přál si, ať se sem opět brzy podívám.



Celá letošní návštěva Londýna byla pro mě velkou zkušeností a především jsem zde zažil mnoho krásných chvil. Celkově jsem tedy na Emirates Stadium zhlédl šest utkání -  čtyři zápasy Emirates Cupu, jeden duel Ligy mistrů proti Udinese a šlágr Premier League proti Liverpoolu. Nezapomenutelným se pro mne také stalo střetnutí Craven Cottage, kde se představil domácí Fulham proti Aston Ville. Mimo jiné jsem se také odhodlal podívat se ke stadionu londýnského rivala Chelsea - na Stamford Bridge.

Den před odjezdem jsem měl ještě naplánovanou návštěvu Upton Parku, kde hrál domácí West Ham proti Leedsu, ovšem po sobotní porážce jsem už neměl na fotbal ani příliš chuť. Navíc jsem si řekl, že v Londýně nejsem naposled, tak si něco musím nechat i na další návštěvu. To se také týká Emirates Stadium Tour, kterou bych si rád vychutnal o Vánocích. V tuto dobu plánuji se do britské metropole opět podívat. 

Tímto se mi splnil jeden velký sen a nyní nezbývá nic jiného než Arsenalu držet palce u televizní obrazovky jako tomu bylo doposud a doufat, že vysněné úspěchy se brzy dostaví. Současné situace severolondýnského celku si je každý jistě vědom a já věřím, že reprezentační přestávka a příchod nových hráčů tým opět nastartuje a přinese příjemný fotbalový podzim.

WE LOVE YOU ARSENAL WE DO!  

Nejčtenější články

Kam pokračovat?
Reklama