Mikel Arteta

BLOG: Charakteristika a rozbor Wengerovy dosavadní taktiky

19.10.2014, 22:40 – David LopaurProfil na Twitteru statsbomb.com / outsideoftheboot.com / bleacherreport.com

Opět po dlouhé době jsem se rozhodl sepsat blog. Je totiž faktem, že délka mých komentářů pod zápasem už začala přesahovat „únosnou mez“, takže bylo potřeba veškeré myšlenky vyfiltrovat a bez jakýchkoliv emocí přenést na papír. Po zápasu s Hull City je zde totiž několik důležitých témat, pro které jsem sám nenašel jedno konkrétní vysvětlení, takže bych vám rád přinesl pár postřehů, které mne během naší letošní presentace v nynějším ročníku napadly. Oč se konkrétně bude jednat?

Prvně se zkusím zaměřit trochu blíže na strategii a prapodivná rozhodnutí Arsène Wengera. Hned zpočátku svého blogu bych rád upozornil všechny, že jeho cílem není jakákoliv negativní kampaň proti francouzskému manažerovi, spíše mi jde o určitý pohled na jeho dosavadní práci během těchto tří měsíců. Pojďme se tak podívat na první široké téma.

Taktika a strategie

Po zhlédnutí několika úvodních utkání sezóny mi v mysli utkvěla důležitá otázka: Jak vůbec chceme hrát? O co se chceme snažit a kde bychom rádi měli míč? To jsou důležité věci, především z hlediska toho, že ať už si na ně Arsène Wenger odpověděl jakkoliv, nefungují. Určitě ne tehdy, pokud tedy bilanci dvou výher, pěti remíz a jedné prohry z osmi utkání neberete jako dobrou vizitku.

Samozřejmě musíme brát v úvahu strašidelnou marodku, která londýnský celek trápí (celkem 891 zranění k 9. 10. tohoto roku během 12 let), ale musíme si objektivně přiznat, že podobná čísla má během této doby taktéž Manchester United (794) či Tottenham (788). A i když tým z Old Trafford zažíval docela silný průvan u fyzioterapeutů, nedají se Siru Fergusonovi upřít velké úspěchy i s týmem, do kterého implementoval náhradníky či mladíky ze své lavičky. Samozřejmě je to tedy jedna z příčin toho, proč systém Wengerovi nefunguje, ale rozhodně ne taková, aby mohla být definitivní a aby mohla jeho styl hry obhájit v momentu, kdy už delší dobu nepřináší týmu žádný progress.

Pojďme se podívat na konkrétní detaily. Do úvahy vezmu zápas s Tottenhamem (27.9. Emirates Stadium, 1:1) a zápas s Chelsea (5. 10. Stamford Bridge, 2:0), které na sebe v anglické nejvyšší lize plynule navazovaly a až poté začala reprezentační přestávka, takže Arsenal ještě mohl operovat s Koscielnym či Özilem. Pro náš další rozbor je spíše důležitější německý fotbalista, nicméně nebudu předbíhat a pojďme se soustředit na prvně zmíněné utkání s Tottenhamem.

Arsenal opět nastoupil ve formaci 4-1-4-1 a jedinou velkou změnou bylo postavení Alexe Oxlade-Chamberlaina na úkor Alexise Sánchéze. Mnozí považovali tento krok za hloupý, nicméně Wenger chtěl pravděpodobně nasadit přímočařejší typ křídelníka, který se odhodlává k vícero průnikům. Druhou změnou bylo postavení zmíněného Mesuta Özila z posice „desítky“ (kde hrál proti Aston Ville a předvedl vynikající výkon) na levé křídlo, nicméně i v tomto utkání se velice často dral ke středu pole tím, že si vyměňoval posici s našimi „box-to-box“ záložníky (nejčastěji s Jackem Wilsherem), takže v poklidu mohl operovat i v jeho oblíbeném prostoru (což veskrze Arsenalu zajistilo převahu ve středu pole). A pokud se dostala středová řada do úzkých, tak útok velice dobře podporovali beci Kieran Gibbs a Calum Chambers. Proč však tato strategie proti Spurs fungovala a proti Chelsea nikoliv? Tak za prvé – Pocchettino svým svěřencům naordinoval poměrně defenzivní taktiku se zaměřením na protiútoky, kdy hlavní iniciativu měli mít hráči Arsenalu. Obránci se nesnažili o žádný pressing, aby nevznikaly mezery mezi nimi, což samozřejmě nahrává Wengerově pojetí hry. Nedá se však říci (byť s ohledem na konečný výsledek, kdy je venkovní remíza pro Tottenham malou výhrou), že by argentinskému manažerovi tento tah vyšel, protože… posuďte sami:

Arsenal: 16 střel (6 na bránu), 15 rohů, 69% držení míče

Tottenham: 6 střel (4 na bránu), 5 rohů, 31% držení míče

A zde se dostáváme k jedné ze zásadních věcí, proč Wengerovi tento styl hry nefunguje, resp. proč nepřináší žádné hmatatelnější výsledky, byť je ve svém jádru vcelku správný – je zde málo úspěšné střelby. Právě proti Tottenhamu můžeme pozorovat dvě anomálie. První je, že ze šestnácti střel jich míří deset zcela vedle a ty, které si našly k Llorisovi cestu, ve velkém měřítku nebyly příliš nebezpečné. A druhá, která představuje v dlouhodobém měřítku daleko větší problém: hráči se snaží až příliš o zakončení „typické pro Arsenal“. Co si pod tím představit? Veskrze kombinaci několika přihrávek do volného prostoru, kdy koncový hráč po krásných narážečkách míč doklepne do prázdné brány. Na Emirates si totiž Wengerovi svěřenci vypracovali několik slibných pozic, ze kterých se mělo střílet, ale celou situaci řešili tím, že ji prakticky zkomplikovali další přihrávkou. A se statistikou utkání souvisí taktéž proměňování standartních situací. Tato taktika Arsenalu totiž doslova dopřává mnoho rohových kopů a přímých standartek po soupeřových faulech, ale přestože je třeba zmíněných 15 rohů číslem, ze kterého by automaticky měly plynout šance, v případě Arsenalu jsou tyto herní situace velkým oříškem jak ke bránění, tak k jejich zahrávání. Z takto velkého počtu rohů však vyústilo jen jedno vážnější ohrožení Llorisovy brány a co je daleko horší, tak z nich spíše těžil soupeř, který v mnoha případech založil nebezpečný kontr.

Pojďme se nyní přesunout k zápasu s Chelsea, kde byl scénář naprosto odlišný. Wenger zde lehce proměnil taktiku a do zápasu nasadil tři zataženější středopolaře (Cazorla, Wilshere, Flamini), kteří měli tvořit ve svých prostorech jakýsi „trojúhelník“, kdy jim měl pomoci v kombinaci. Arsenal se však vzdal své oblíbené přednosti tvoření hry a nechal ji na Chelsea, které to pomohlo k upevnění otěží zápasu. Její obránci tak při zisku míče tyto balóny směřovali dopředu, mezi čímž se záloha snažila navázat na sebe bránící hráče Arsenalu, aby vytvořila prostor právě ve středu hřiště. Přestože se jí dlouho nedařilo jakkoliv této aktivity využít, nakonec jí pomohla individuální schopnosti a šikovnost Hazarda, který si vykoledoval po faulu na svou osobu penaltu. I poté se však Chelsea snažila držet míč a hrát spíše na kratší přihrávky.

Pokud byla taktika Blues extrémně účinná, tak taktika Arsenalu byla pravým opakem. Za celou dobu hry si červenobílí nedokázali vypracovat ani jednu střelu na bránu, což byl důsledek dvou věcí: jelikož se Wenger rozhodl hrát na zataženější záložníky, nebyl vepředu nikdo, kdo by spojoval zálohu s útokem, takže se zdálo, že je v mnoha případech Welbeck naprosto odříznutý. Další věcí bylo, že v momentě, kdy Arsenal držel míč, se kdokoliv ze záložníků pokoušel míč dostávat před Petra Čecha. Je však naivní si myslet, že hráči jako Sanchéz či zmíněný Welbeck vyhrají hlavičkové souboje proti Ivanoviči, Terrymu či Cahillovi, kteří disponují jasnou výškovou převahou. Druhým problémem byl nulový pressing zálohy Arsenalu, což je ale opět dlouhodobější záležitost. Na opačné straně totiž měla záloha od Mourinha pokyny, že se má vydávat co nejtěsněji k rozehrávajícím hráčům soupeře – a tím je zcela logicky dostávat pod tlak, což se v mnoha případech opravdu podařilo. Především Oscar si v této činnosti vedl výborně (statistiky říkají, že během utkání si připsal 4 skluzy a 3 důležité odebrání míče, což jsou na jeho posici vysoká čísla).

A posledním postřehem, který zmíním, je absence křídelní hry. Jak jsem již naznačil, průnikové přihrávky do tohoto prostoru se prakticky nekonají, protože na pozicích křídelních útočníků jsou hráči, kteří nemají rychlostní parametry pro sbírání těchto míčů. Do doby, než nastoupil na pravé křídlo Chamberlain, tak hrál Arsenal zcela nesmyslně především ve středu hřiště; tedy v oblasti, kde se Chelsea cítí pravděpodobně nejsilnější. Přestože byl Özil hráčem, který se pohyboval nejvíce napravo, velmi často se uchyloval ke hře ve středu, kde se však jich nacházel Wilshere, Cazorla, Alexis a také Welbeck. Je tak jasné, že tým si nevytváří žádné prostory, do nichž by poslal kolmé přihrávky, jelikož na velmi malém území disponuje všemi dostupnými hráči ze zálohy i útoku. Je jasné, že zcela nevyhnutelně musí přijít ztráta míče. A pokud k ní připočteme fakt, že na „nezkušeného“ devatenáctiletého Chamberse vlevo vyvíjí tlak Hazard, vpravo nabíhá Schürrle či Costa, je zcela jasné, že s takovouto taktikou nemá Arsenal naději na úspěch. Což je ostatně podloženo i zápasovými statistikami:

Arsenal: 10 střel (0 na bránu), 2 rohové kopy, 53% držení míče

Chelsea: 5 střel (3 na bránu), 2 rohové kopy, 47% držení míče

Změna tak přišla až se 70. minutou, kdy příchod Chamberlaina trochu rozbil dosavadní Wengerovu strategii, jelikož se na hřišti objevilo plnohodnotné křídlo. Na to však bryskně reagoval José Mourinho, který Mikelem vyztužil defenzívu a zabránil tak jakémukoliv nebezpečí z této strany. I když můžeme připustit, že tato severolondýnská partie byla docela vyrovnaná, musíme si přiznat, že ji jednoduše při rovnosti sil rozhodly dvě individuální schopnosti hráčů, konkrétně Hazarda a Fábregase, přičemž za Arsenal svých schopností nedokázal využít nikdo. I to je jedním z mnoha problémů Wengerových taktik – málo sebevědomých individualit, které se nebojí samy cokoliv vymyslet. Jmenovat můžu leda jediného Sánchéze, který si mnohdy úspěšně troufá i na trojnásobnou přesilu, nicméně to je v porovnání s hráči Chelsea opravdu smutné číslo. A tím se dostávám ke druhé části mého rozboru.

Hráči a herní posice

V systému 4-1-4-1 je několik postů, které svou důležitostí zastiňují jiné. Jedním z nich je post defenzivního záložníka, který je pro tuto formaci klíčový. Zde máme dva využívané hráče, kteří na něm mohou hrát, a to Mathieu Flaminiho a Mikela Artetu. A s oběma jmény se pojí letošní sezónu jeden prokazatelný fakt a to ten, že Arsenal jednoduše má nedostatečně obsazený post defenzivního záložníka. Ono nedostatečně se vždy nemusí rovnat slovu nekvalitně, takže si pojďme shrnout klady a zápory našich hráčů, na kterých je formace, kterou Arsène Wenger využívá (anebo využívá velmi podobných herních schémat), postavena.

Zmínil bych opět zápas s Tottenhamem, kdy se v 28. minutě ze hřiště poroučel právě kapitán mužstva, jehož nahradil Flamini. V zápase toho soupeř moc nepředvedl a tak se stala rozhodující fatální chyba francouzského záložníka tou, která znamenala jedinou větší příležitost Spurs a tedy i jejich vedoucí branku. Mikel Arteta je na svém postu totiž dobrý díky několika věcem, ze kterých Flamini nemá prakticky ani jedinou. Španěl totiž vyniká dobrým přehledem o hře, jejím skvělým čtením, soubojích a taktéž v rozdávání míčů spoluhráčům. Můžeme jej nazvat takovým tím tradičním „holding midfielderem“, kdežto Flamini je spíše hráčem podobným obráncům, nicméně jeho práce s míčem není tak dobrá, aby mohl plnit defenzivní povinnosti v záloze, kde je potřeba distribuce míče.

A právě tu odváděl Mikel Arteta brilantně. Defenzivní záložník je totiž v Arsenalu využíván jak pro založení možného útoku, tak pro zastavení útoku soupeře a v případě tlaku na obránce i jako hráč, který dokáže míč podržet, zklidnit hru a ulevit obraně jakožto celku. Španělský záložník tyto situace zvládal s přehledem, nicméně Flamini je nedokáže řešit sám, což může znamenat vznik takových situací, jaké jsme viděli právě v utkání s Tottenhamem. Problémem by tak mohlo být dlouhodobější zranění na tomto postu, kdy by se tým Arsène Wengera dostal do opravdu velkých potíží.

U Mikela Artety bych ale ještě chvíli zůstal. Jeho první dvě sezóny v Arsenalu jsou neskutečně podceňované, podle mnohých byl totiž svou důležitostí v sezóně 2011/2012 stejně cenný, jako Robin van Persie. V tomto období to byl plnohodnotný záložník zapojující se do dění na hřišti na obou jeho koncích, avšak poté už zastával pouze post defenzivního štítu. Jeho statistiky skluzů, soubojů a odebírání míče byly opravdu vynikající, nicméně ty letošní ukazují, že už nedosahují čísel z minulých sezón. Jednoduše to znamená, že soupeři útočí přímo na obrannou dvojici, z čehož můžeme soudit, že Mikel jednoduše „nestíhá“. Ve svých dvaatřiceti letech by to nebylo nic neobvyklého, ale pro klub takový to znamená postavení před jasnou věc – v zimě musí zcela určitě přijít kvalitní defenzivní záložník, byť Arteta může být ještě stále cenným hráčem ve středu pole, a samozřejmě obránce.

Po Mistrovství světa ve fotbale se totiž zdá, že se německé trio nevrátilo na Emirates zrovna v nejlepší formě. A nejvíc znatelné je to u hráče, se kterým se počítá jako s jedním z pilířů současné obrany. Per Mertesacker tak nevypadá jako ten, který ještě loni tvořil s Koscielnym (vyjma zápasů s Liverpoolem, City a Chelsea) téměř neprostupnou obrannou dvojici a i to může být jedním z problémů, proč Wengerův systém nefunguje: špatná forma obránců je určitě jednou z příčin. U zmíněné dvojice totiž letos neklape to, co se vloni docela dařilo. V momentě, kdy Per vyrobil chybu, tak se na jeho místě téměř okamžitě zjevil Laurent Koscielny a nebezpečí zažehnal. Letos je to však, i díky četným zraněním našich krajních obránců, nad jeho síly. Calum Chambers na mne zatím působí velmi slibným dojmem, sám za sebe odehraje vždy kvalitní utkání, ale vzadu už nezbývá nikdo, kdo by kryl záda nejistému a pomalému Mertesackerovi. Problémem je i fakt, že vzhledem ke své výšce (198 centimetrů) jeho vzdušné souboje uvnitř šestnáctek nevypadají tak, jak by měly, jelikož poměrně vekou část z nich prohraje (viz poslední utkání s Hullem, kde namísto protihráče sledoval dráhu letu míče a následně se ještě nechal naprosto jasně přehlavičkovat). I to je tak dle mne jasný ukazatel, že Arséne Wenger v létě pochybyl, když prakticky odmítl přivést kvalitního beka a štít, byť se o těchto „dírách“ v A-týmu vědělo celé léto. Naší reakcí na aktuální problém je tak lepení sestavy Monrealem, který na pozici „central defender“ rozhodně nevypadá tak sebejistě, jak na jeho přirozeném místě levého obránce. A přiznejme si, s jeho minimální herní praxí ani zde většinou nepůsobí bůhvíjakým dojmem.

Závěr

Faktorů, které ovlivňují naše letošní výsledky, je několik. Z části za ně může obrovské množství zraněných hráčů (před zápasem s Hullem to bylo 9 členů obvyklé základní sestavy!), z části naopak chyby Arséne Wengera. Mezi ně nepočítám ani tak neefektivní útok jako spíše chatrnou obranu (poměr vstřelených a obdržených branek je 13:11). Samotný systém hry rozhodně není špatný, ba naopak, ale k tomu, aby v praxi fungoval, potřebujete kvalitní hráče na určitých herních posicích. Osobně bych řekl, že naše úmyslné vynechávání křídel a jejich „dehonestace“ hráči s jiným obvyklým místem nám sice ubírá na síle, avšak rozhodně to není alfou a omegou celkového problému, jak jsem již nastínil výše.

Domnívám se, že s návratem Thea Walcotta a Mikela Artety do sestavy bychom se mohli těšit na lepší zítřky, protože by proběhlo vyztužení posice DM a tím pádem i více míčů, jež se budou dostávat k našim nohám. A pokud bychom na trávníku uviděli anglického rychlíka, rozhodně by Arsène Wenger přehodnotil svůj postoj ke hře s typickými křídly, ke kterému ho ale možná nutí nastalá situace.

Doufám tedy, že vám můj blog přinesl alespoň minimální nahlédnutí do jedněch z možností momentální „výsledkové krize“, byť s ostatními týmy veskrze držíme krok. Nejsem si jistý, jestli onu ztrátu na Mourinhovu Chelsea dokáží navrátivší se hráči umazat, avšak prvně je důležité změnit náš herní projev k lepšímu. Snad si na sebe i nově příchozí hráči se zbytkem týmu sednou tak, že si po sezóně můžeme říci, že Arsène Wenger je pořád tím mužem, který má klubu co nabídnout. Děkuji, že jste můj rozbor vydrželi číst až do konce a snad vám byl jakkoliv přínosný. Ještě jednou díky.

Nejčtenější články

Kam pokračovat?
Reklama