Krátce po skončení 20. ročníku nejvyšší anglické soutěže je tu první shrnutí uplynulé sezóny, ale zejména pohled na očekávané letní transferové okno a sezónu nadcházející.

Po skončení poněkud šílené, nervydrásající a hysterické sezony (což už pomalu začíná být jakákoliv, kterou Arsenal hraje, aniž by přitom musel přímo bojovat o jakoukoliv trofej) je čas podívat se, co nás čeká dál. A už jen při zběžném pohledu lze zjistit, že nadcházející přestupové léto nejspíš nebude nijak méně šílené, nervydrásající a hysterické než právě skončený ročník Premier League. Nicméně předtím, než se podíváme hlouběji, kde je nejvíce potřeba posílit, aby se Arsenal vrátil zpět na příčky, o které je zvyklý bojovat, bychom nejspíš neměli zapomenout na naprosto zásadní události, které se dějí v těchto dvou týdnech.

Tou první byl nezbytný postup do základní fáze Champions League. První pozitivní krok, díky kterému by klub mohl nejen přivábit nové hráče, ale hlavně zajistit nové smlouvy pro dva stávající. Van Persie a Walcott, dva největší zdroje gólů a asistencí, jdou do posledního roku svých kontraktů a pomyslet si, co by znamenalo jejich neprodloužení, opravdu není příjemná záležitost. Na nutnosti nové smlouvy pro RvP se shodne jistě každý, nicméně o Walcottovi všichni natolik přesvědčení nejsou. Pro Arsenal je však důležité, aby Walcott pokračoval v jeho dresu. Jakkoliv se jeho výkony vezou na vlně týmu, což je mimořádně frustrující, pakliže se Arsenalu nedaří, jeho statistiky utvrzují v tom, že je ve svém věku jedním z nejproduktivnějších hráčů v Evropě. 11 gólů a 13 asistencí ve všech soutěžích nezaznamenal kromě Franka Lamparda letos jediný anglický záložník, a lehko se zapomíná i na to, že je mu teprve 23 let – jen o půl roku více než Gibbsovi či Sturridgovi.

Walcott je inteligentní hráč, jehož výkony by se měly zlepšovat, jeho četnost zranění s přibývajícím věkem bude slábnout, a dalším důvodem pro jeho nový kontrakt je kontinuita pro Arsenal. Čím méně pohybu na trhu, čím více pouhých citlivých nákupů, tím více se tým sehrává, rozumí si a zlepšuje se jeho organizace. Pro Arsenal je tak nutné, aby podepsal nové kontrakty s oběma hráči, a zároveň je přesvědčil (samozřejme kromě finanční výhodnosti) také o tom, že má ambice jít tak dopředu, jak stojí na výročním znaku klubu.

Toho klub dosáhne dvěma kroky. Prvním z nich je zlepšení práce nejen na defenzivní, ale celkové týmové organizaci. Arsenal hraje velmi prostupný systém, kde má každý hráč prostor být kdekoliv, kde má pocit, že je na hřišti potřeba. Na jednu stranu to vede k nepředvídatelnosti pro soupeře, pro něž je to jedna z nejnepříjemnějších věcí, proti které se dá jen těžko připravit. To vedlo například k šesti gólům Vermaelena, z nichž ten proti Newcastlu v poslední minutě nastavení by jinak nepadl, či k úžasné Songově nahrávce z levého křídla na gól van Persiemu proti Dortmundu.

Často však podobný huráfotbal na druhé straně vede k nepochopitelným zkratům v obraně, přečíslení při protiútoku, kdy tyto hráče na jejich postu nikdo nezastupuje. Zmiňuje se to velmi často, ale musí se to připomenout znova – nejlepší a nejsebevědomější fotbal Arsenal předváděl, kdy každý hráč věděl, že se může spolehnout na toho druhého, a to i směrem dozadu. Bez hráčů jako Gilberto, Parlour či Edu, všech ne nutně výrazných, ale maximálně spolehlivých, by se titul ve Wengerově éře nikdy nevyhrál.

A není divu, že tomu tak není ani teď. Song, ačkoliv má cit pro neuvěřitelnou přihrávku a skvělý fyzický fond, pozičně natolik nevyniká, a proto Wenger vedle něj vždy chtěl stavět hráče, který je vždy tam, kde má být, zakládá útoky a nechybuje v rozehrávce. Tím hráčem byl v letošní sezoně Arteta. Svou roli zvládal brilantně a je velmi vypovídající, že bez bývalého záložníka Evertonu v sestavě Arsenal nevyhrál – až na poslední utkání s West Bromwichem – jediný zápas. Arteta však na konci března slavil své třicáté narozeniny, a také kvůli jeho náchylnosti ke zraněním se tak Arsene poohlíží po mladých, typově podobných hráčích. Jedním z nich je Yann M’Vila, nesmírně talentovaný záložník Rennes a člen základní sestavy národního týmu Francie. Zprávy o jeho téměř jistém příchodu byly trochu předčasné, mnohé (například jeho jasné prohlášení, že chce jít do Anglie a pracovat pod francouzským trenérem, a zprávy od důvěryhodných mediálních zdrojů z Anglie a Francie) ale nasvědčuje tomu, že do Arsenalu nejspíš přijde, a měl by tak učinit za rekordní přestupovou částku 17 milionů liber. Vzhledem k tomu, že se na svém postu jedná o jednoho z nejtalentovanějších hráčů na světě, by jeho příchod znamenal docela zásadní krok dopředu.

Dalším způsobem, jakým by Arsenal měl posílit sestavu, je příchod útočného záložníka. Tuto roli mělo letos obstarat hned několik hráčů, žádný z nich ale nepřesvědčil takovou měrou, aby o jeho místě v základní sestavě nebylo pochyb. Jak Arshavin, tak Benayoun by po sezoně s největší pravděpodobností v klubu neměli zůstat, Wilshere, který se měl od sezony 2010/11 posunout dopředu a zaujmout pozici Cesca Fabregase, za celý letošní ročník neodehrál jedinou minutu kvůli zranění. Spoléhat se na velmi mladého hráče, který na pozici útočného záložníka v dospělém fotbale zatím nehrál, a jeho návrat do formy po dlouhodobém zranění, je nejisté.

Tomáši Rosickému bude letos 32 let a přes jeho velmi dobré výkony v poslední době se nedá s určitostí říct, jestli se vyhne zraněním či výkyvům ve formě, kterých měl od návratu po zranění nespočet. Ramsey má za sebou sice první, nicméně nepříliš přesvědčivou sezonu, Diaby odehrál za poslední tři ročníky asi pouhých deset startů v základní sestavě, a Oxlade-Chamberlain zatím sbírá zkušenosti na křídle. Talentovaných hráčů, kteří by mohli hrát v této pozici, má Arsenal velké množství, avšak chybí světový hráč ve středním věku, jenž by v některých chvílích tak potřebně dokázal vytáhnout tým a přinést nečekaný moment geniality.

Je však těžké konkurovat byť jen ostatním týmům v Premier League, které se právě o tento typy hráčů chystají v létě posílit. Marko Marin již zpečetil přestup do Chelsea a další přestupy Edena Hazarda a Shinjiho Kagawy do City a United se zdají být v podstatě formalitou. Pohled jinam do Evropy (či statistik Football Managera) naznačuje, že dostupných hráčů podobného kalibru v Evropě příliš mnoho není. Jakýkoliv přestup na tento post se zdá být tím méně realistický kvůli Arsénu Wengerovi, který jistě dá možnost svým mladým hráčům. Na jednu stranu je to i přes částečnou změnu jeho filozofie, a zaměření se na zkušenější hráče, logické, protože zde opravdu je velký potenciál. Na druhou stranu už podobné risky v minulosti několikrát nevyšly, a je potřeba zvětšit šířku kádru, a to o opravdu kvalitní(ho) hráče.

Co se týče odchodů, Almuniovi, Squillacimu a Benayounovi v létě končí kontrakty. Mannone, Denilson, Arshavin, Chamakh, Park, Vela, ani Bendtner v tomto kádru nejspíš už budoucnost nemají, ale je téměř jisté, že alespoň jeden z nich v klubu zůstane, a podle mého názoru by to měl být jeden z dvojice Chamakh – Park, pokud ne oba.

Už to by ale mělo znamenat výrazné odlehčení platové pásky o zhruba 300 tisíc liber za týden a nějaké peníze z transferů do jiných klubů. To rozhodně připravuje prostor pro něčí příchod, nečekal bych však posílení obrany, přestože při předpokládaném odchodu Fabianského na roční hostování by teoreticky mohl přijít jeden zkušený záložní brankář. Obrana, co se týče personálií, na tom není vůbec špatně, každý post je zastoupen dvěma kvalitními hráči. Ani ve středu obrany nejde o nezbytnost, pokud vezmeme v úvahu, že Djourou, poměrně průměrný hráč, by měl být čtvrtou volbou, nejde o žádnou katastrofu.

Díky loňské turbulentní sezoně jsme zjistili jednu věc – Arsenalu chybí víc než málo do toho, aby byl znova schopen bojovat o titul. Doteď jsme po každé sezoně žili v představě, že stačí udržet, co klub má, hráči získají další zkušenosti a ti skvělí mladí s potenciálem dorostou. Dnes víme, že je zapotřebí práce nejenom na přestupovém trhu – klub by měl posílit alespoň o jednoho, nejlépe dva velmi kvalitní záložníky a zajistit nové smlouvy pro stávající klíčové hráče. Důležitá je ovšem také tvrdá práce na trénincích a zvýšená soustředěnost. Jedna věc se ovšem tomuto týmu upřít nedá – pracovitost a odhodlání. Díky němu Arsenal získal nejvíce bodů v Premier League ze stavů, ve kterých prohrával. Pokud to vše zůstane (a přijdou noví hráči a nové podněty), můžeme si z této sezony vzít jedno důležité memento – zmiňované výroční heslo na znaku. Forward!

Martin Vait, themenoffside.blogspot.com

Článek je názorem autora a nemusí se shodovat s názory redakce nebo čtenářů.
Svůj názor nám může zaslat kdokoli z Vás na e-mail jappyarsenalsite.cz.