V tomto blogu jsem chtěl jen krátce přiblížit svůj názor na téma, jak zároveň atraktivním, ale na druhou stranu spíše negativním faktorem jsou ve fotbale a obecně sportu peníze. Stále tu jsou a nadále budou a ne vždy jsou na škodu. Jen do doby, než se překročí jistá mez.

Sport je jako příklad volnočasové aktivity krásnou věcí, při které se člověk dokáže soustředit jen na sebe. Brzy se naskytla možnost své oblíbené aktivity vykonávat profesionálně, načež se však z původního skromného platu stala mzda, kterou nemá jen tak někdo. Peníze si do sportu začaly budovat svou cestu a brzy se dala i kopaná označit jako tzv. business, ve kterém hrají hlavní roli finance. Moc peněz ve fotbale se postupně začala strmě zvyšovat, což poskytlo klubům nové možnosti. Rekordní přestupy v dnes již „rutinní“ hodnotě 10-20 milionů euro byly novým impulzem k naprosto neuvěřitelným příležitostem. Průměrné částky velkých přestupů se začaly zvyšovat, kluby bohatnou i díky štědrým investorům a sponzorům. Fotbal se začal točit kolem tradičních transferových oken, k nimž mířily a dodnes míří zraky všech fanoušků s příslibem velkých změn.

Síla peněz byla zřejmá a nepřehlédnutelná. A to pochopili i bohaté osobnosti a zmínění investoři. Na začátku dle mého názoru stála výrazná osobnost Romana Abramoviče, jehož pumpování finančních prostředků do klubu udělalo z Chelsea klub nejvyšší kvality. Právě u tohoto zlomového příkladu se inspirovali další „nechutně“ bohatí. Nejslavnější z nich pochází z ropných velmocí, které, jak známo, jsou zdrojem neustálého příjmu v podobě petrodolarů. A tak se i tito muži, kteří mnohdy o fotbalu vědí jen základní pojmy, dostali do tohoto sportovního světa a někdy až přehnanými odkupy klubů začali ovlivňovat dění možná více, než si kdokoli dokázal představit.

Velké mediální představení může započnout. Manažer dostane k dispozici nevídaný přestupový rozpočet, který mu dovolí přemýšlet o kterémkoli hráči jako o potencionální posile. A zdánlivě nesmyslné spekulace se začínají ukazovat jako skutečnost. Až je někdy potřeba zakroutit nevěřícně hlavou. Ale hráči se hrnuli a stále hrnou za penězi a dříve nevýrazné kluby překypují kvalitními hráči a připravují tak fanouškům atraktivní podívanou jak v přestupových oknech, tak i v průběhu sezóny, kdy se jejich hvězdné posily seznamují a v lepším případě sehrávají. A ne vždy se ukážou drahé přestupy jako správná alternativa. Přeci jen velký počet individualit v jednom týmu nepřináší moc dobrého, jelikož každý chce vyniknout a týmový duch tak zaniká. Na druhou stranu novináři mají stále o čem psát, k dispozici jsou velká jména a vše tak nabírá na zajímavosti. Je stále na co se dívat.

Bohužel, při tomto bezohledném přístupu bohatých klubů mě mrzí jedna velmi důležitá věc, která kdysi bývala samozřejmostí a pýchou fotbalu a dnes pomalu mizí, což je podle mě jednoznačně špatně. Kluby v tom sice hrají svou roli, ale hlavní postavou jsou v této problematice sami hráči. Mluvím o loajálnosti, resp. věrnosti klubu, který do hráčů vkládá naděje a jejich úkolem by tedy mělo být jedno jediné- splatit tuto důvěru. Stále můžeme občas slýchat komentáře, ve kterých fotbalisté slibují svou loajalitu ke kontraktu a věrnosti týmu, ve kterém mají plnou podporu. Pak stačí pouze jediný slabý vánek, který pohne vějířem peněz a veškerá prohlášení a věrnost s tímto zavanutím zmizí. I v Arsenalu jsme toho byli svědky. Poté tedy vzniká iluze, že koupit se dá každý.

Dochází pak k negativnímu dopadu na kluby, které takovou politiku podporují a praktikují. S jejich financemi je pro ně nepřípustné nezapojit se do víru transferů, čímž se pak zdánlivě velmi silný tým stále obměňuje. Následkem tohoto jednání jsou nejen dříve hvězdní hráči odsouzeni k poklesu formy a neustálý boj o místo na lavičce, ale trpí i hra a výsledky týmu, který se tak každý rok musí sehrávat a dlouho přemýšlet nad tím, jaká taktika je ta správná. Hvězdy pak místo očekávání velkých výsledků musí skousnout hořkou realitu boje o místo v sestavě, na který nebyli ve většině případů zvyklí.

Tyto jevy a fakta se projeví i ve způsobu, jakým se bude na tyto roky vzpomínat. Dodnes máme vzpomínky plné legendárních jmen, která působila ve „svém“ klubu a dokázala dosáhnout výborných výsledků a úspěchů. Dnes je takových hráčů málo, jelikož jakmile si udělají ve svém klubu jméno, přijdou na scénu transferové spekulace a odchod do klubu, kde vás čeká velký boj, ve kterém buď uspějete, nebo zcela zapadnete do zapomnění. Anebo uspějete, avšak kdo si vás bude pamatovat z angažmá v Číně či Rusku? Namísto na hráče se tak bude vzpomínat na peníze, přestupy a vyhazovy, což je jistě pro sport špatná vizitka.

Problém s velkými výdaji podobných klubů se již v nedávné minulosti začal řešit v podobě tzv. finančního Fair play. To má zaručit, že kluby neutratí více, než vydělali a nedostanou se tak do svízelných situací. Byla vyjádřena i hrozba, že v případě nedodržování může přijít vyřazení z evropských soutěží a v případě Premier League odečet bodů. A v Anglii se podobný plán stal skutečností, když byl schválen většinou prvoligových klubů.

Na jednu stranu je to velmi dobrý nápad a jistě nadějný ve snaze omezení nenasytnosti klubů v čele s jejich majiteli, kteří své peněženky považují za bezedné a nevidí ve velkém utrácení žádné negativní důsledky. Na stranu druhou UEFA nepočítala s jednou lidskou vlastností, která je hlavně pro investory typická- vychytralost. Já si nemyslím, že by se někteří majitelé klubů jednoduše dokázali smířit s utáhnutím opasků a ztráty autority, která jim dovoluje propouštět trenéry, prodávat a nakupovat, jak se jim jen zachce, aniž by museli přemýšlet nad dopadem na ekonomiku klubu- tím pádem budou hledat různé mazané způsoby, jak pravidla obejít a zajistit si stabilitu svých tučných kont. Příkladem může být sponzorská smlouva Manchesteru City s Etihad Airways, kde britský klub ukázal způsob, jak se finančnímu Fair Play chytře vyhnout.

A tak se krásná představa o tom, že síla a velikost klubu byla vidět z finančních zisků a výkonů na hřišti, může stát opět jen snem. Ale nikdy neříkejme nikdy, přeci jen UEFA od tohoto plánu nechce jen tak upustit a ani zdaleka se nechce vzdát plné realizace.

Avšak je sympatické, že se stále někdo zajímá o jádro celé hry, snaží se tento trend potlačit a opět vrátit hře její smysl, který se skrývá na hřišti a nikoli mimo něj. Znovu by se hráči mohli stát strůjci úspěchu a ne jen zbožím, které někdy i bez rozmyslu putuje po světě. Kdo ví, kam by aktuální situace, kdy jsou peníze de facto hybatelem míče jako symbolu kopané, mohla vést?

Článok je názorom autora a nemusí sa zhodovať s názormi redakcie a čitateľov. Text nebol nijako upravovaný a autor je za jeho stránku zodpovedný sám. Svoj názor nám môžete kedykoľvek poslať na e-mail redakce@arsenalsite.cz.